Znak Junáka

91. roverský kmen střediska “Řehoře Mendla” Brno

Kerberos

Znak roverů

Úvod
O nás
Akce
Články
Citáty
Hry
Fotky
Odkazy


RSS kanál [?]
Přidej na Google.cz
Přidej na Seznam.cz


Valid HTML 4.01 Transitional

HELP 2013 (13.–15. 9. 2013)

I letos se z našeho 91. oddílu a roverského kmene Kerberos sešla parta lidí, která byla ochotná se pustit do závodu s časem, do boje s vojáky a hlavně do boje se sebou samotným.
Mnozí z vás určitě neví, co to HELP vlastně je, tak vám ho trošku popíšu. Jedná se ho obrovskou polní hru (konkrétně se odehrává na 40 km²), kde máte 20 hodin na to, abyste našli letadlo, které někde na tomto území spadlo. Oblast hlídají vojenské hlídky, protože v letadle byl naložen i tajný vojenský materiál – Beta 2. Bohužel nikoho z armády nezajímá, že u vraku letadla by také mohli být přeživší… A tak bylo mnoho záchranných týmů vysláno, aby ošetřily zraněné a zmocnily se materiálu Beta 2.
Hroch (náš vynikající řidič!), Vojťák, Olan, Radim a já jsme dojeli na místo zahájení autem, za chvíli po našem příjezdu nás doplnil i zbytek týmu – Prkno, Janek a Pepa. U budovy herní nemocnice jsme se převlékli do bojového, vybavili si batohy a za mírného deštíku (věřte mi… zatím…), jsme vyrazili směrem k našemu velvyslanectví, kde jsme si měli vyzvednout víza pro každého z nás a vyplnit testy z pravidel hry. Na velvyslanectví jsme měli být do 22.00, od nemocnice jsme vyrazili asi v 20.30. Bohužel jsme ani zdaleka nestíhali podle plánu a tak jsme valili jako diví. Po cestě jsme si trochu zareptali na tempo, ale ve 22.20 jsme už byli na místě.
Zde jsme nejdříve museli vyplnit testy o pravidlech, a pokud byly správně, získali jsme jednu hodinu navíc do našich víz. Od velvyslanectví jsme již mířili na kótu našeho týmu, kde stačilo jen umístit naši vlajku. Po cestě nás nečekaly žádné větší překážky, jenom se k nám připojilo pár lidí se psy… asi nějaký závod? Každopádně – když už jsme byli kousek od naší kóty, uslyšeli jsme ránu – ano, byla vystřelena světlice od letadla! Přibližně jsme určili směr, došli na místo kóty, zde umístili vlajku a rozdělili se na průzkumné týmy po dvou. Každý tým si vzal určitý úsek na mapě, já byl s Olanem a měli jsme za úkol projít trasu cyklostezky a poté se shromáždit se zbytkem týmu v Lázech.
Tak jsme tedy vyrazili – na začátku jsme měli opravdu velké problémy vůbec poznat, kde cyklostezka je. Holt, ono to bez baterky v té tmě nebylo tak jednoduché, takže jsme každou chvíli končili ve škarpě mimo cestu. Časem si naštěstí oči navykly a bylo to lepší, i když stále byly okamžiky, kdy jsme si namleli. Cesta se po čase stála být celkem monotónní, stále jen déšť a tma – bohužel u deště platila přímá úměrnost – čím dál jsme byli, tím více pršelo. Občas jsme se zastavili a jen si snažili všímat okolí, ale nikdy jsme nic podezřelého nezachytili. Jednou jsme udělali menší odbočku z cyklostezky, kterou jsme se dostali k celkem velké, opuštěné chatě. No, letadlo to sice nebylo, ale aspoň jsme si zde odpočinuli a Olan si vyčistil zuby. :D
Cesta ubíhala stále dále a dále, až jsme se dostali ke křižovatce. Zde jsme si nebyli jistí, kudy se dát dále, abychom se dostali do Láz. Na křižovatce stálo velké černé SUV a my jsme si byli jistí, že je vojáků. Museli jsme jednat rychle – opodál stála novostavba, tak jsme se shodli, že se tam schováme do sucha a podíváme se do mapy. Sotva jsme vlezli dovnitř, něco jsme uviděli – na cestě, kde jsme ještě před chvílí stáli, byla vidět dvě světla, která se pohybovala – vojáci! Tak jsme tam čupěli, schovaní pod oknem, aby nás nezahlédli. Oba jsme mysleli na to stejné – konečně nějaká akce! Za chvíli už tam světla nebyla… podívali jsme se na druhou stranu novostavby a vojáci byli asi 30 metrů pod námi a prohledávali okolí pod námi. To je naše příležitost! Není čas se dívat na mapu, musíme uniknout, dokud na křižovatce nikdo není! Tak jsme utíkali, na křižovatce jsme pokračovali rovně, nikam neodbočovali. Běželi jsme instinktivně. Po cestě jsme si všímali otevřených závor – ano, tudy určitě jezdí vojenská auta. V tuto chvíli déšť ohromně zesílil a my si opravdu nebyli jistí, zda jdeme správně. Naštěstí instinkt nás tentokrát nezklamal a tak jsme po nějaké době uviděli světla vesnice – ano, byly to Lázy!
Zde jsme se potkali se skoro celým týmem v autobusové zastávce. Počkali jsme ještě na Prkna a Janka, posilnili se a sdělili si výsledky průzkumu. A jak že to dopadlo? Většina z nás potkala vojáky, kterých je tu očividně dost, ale nikoho nezajali ani neodvezli, takže jsme se nejspíš úplně blízko k letadlu nedostali. Stále jsme ale doufali, že se vrak nachází někde v této oblasti, je tu přece tolik vojáků… nebo jen blafují? Není vrak na úplně opačném konci mapy? V tuto chvíli jsme nic nemohli říct s jistotou.
Vyrazili jsme na Chladnou, doufajíce, že někde tam se letadlo bude nacházet. Cestou k tomuto kopci jsme procházeli okolo zaparkovaného auta, vypadalo prázdně. Sotva jsme však vylezli nahoru, rozsvítily se světla a auto se rozjelo. Naštěstí nás nesledovali. Na vrcholu ani v okolí jsme nic nenašli, akorát jsme po cestě ztratili Pepu, který zůstal v lese sám, bez baterky. Po chvíli jsme se ale našli a pokračovali jsme zpět směrem k novostavbě, kde jsme notnou dobu v opravdu silném dešti prohledávali okolí, ale nic jsme nenašli. Škoda, že jsme neodbočili více doleva, jak jsem navrhoval, byla tam světla. Ale o tom později…
Se slušným bazénkem v botách jsme šli pryč od novostavby, směrem přibližně k nemocnici, to už se rozednívalo. Po cestě nás několikrát překvapilo okolo projíždějící auto s vojáky, ale nikdy nezastavili. Buďto se nám opravdu vždy podařilo schovat se, nebo se jim prostě nechtělo z auta ven. Podle toho, co říkali později, nás ale opravdu neviděli. Na křižovatce jsme se opět rozdělili do dvojic a vydali jsme se na průzkum. Já šel opět s Olanem, na chvíli se k nám přidali i Prkno a Janek. Prohledávali jsme všechny okolní kopce, procházeli mnoha vesničkami, ale všude bylo úplně mrtvo.
Asi po hodině a půl nás ale překvapil zvuk motoru, ale já prostě nevěřil, že by to byli vojáci. Olan měl v tu chvíli naštěstí víc rozumu než já a zatáhl mě za strom. A opravdu – okolo projel vojenský jeep s vojákem v plné polní, s maskou a očividně hromadou šišek v korbě. Boji jsme se tedy naštěstí vyhnuli, ale vlastně jsme nevěděli, kam jdeme. V jedné vesničce jsme se rozhodli, že půjdeme do nemocnice a prohledáme okolí, tam to není moc probádané. Věřte nebo ne, ale dokonce na chvíli přestalo pršet! S podlomenou morálkou a mokří jsme se tedy vydali na cestu. Jak jsme si později sdělili, v tu chvíli už ani jeden z nás nevěřil, že letadlo najdeme. Bylo asi 10.00 a moc času jsme už neměli.
Po cestě jsme si tedy alespoň zazpívali písničku proti trudomyslnosti, trochu se zasmáli a popovídali si, já jsem málem usnul na posedu a Olan se bál vlka. Před nemocnicí nás ale nakoplo to, že jsme uviděli skauta v autě, který rozvážel děti jako raněné k letadlu. Projel okolo nás! Letadlo musí být blízko!
V nemocnici jsme se převlékli do suchého, posilnili se jídlem a hlavně si vyměnili ponožky. Ten pocit byl nepopsatelný! Bylo to jako znovuzrození. Fyzicky i psychicky posilněni jsme prohledávali okolí nemocnice – prolezli jsme opravdu mnoho, mnoho míst, našli asi 300 muchomůrek a zklamaně se vraceli zpět k nemocnici. Bohužel opět nic. Ale pak přišel ten úžasný telefonát od Janka!
Bylo to jednoduché – sraz v nemocnici, ví kde je letadlo! A opravdu, v nemocnici jsme se opět setkali se zbytkem týmu, vše probrali a Janek vyrazil jako předsunutá hlídka. My vyrazili chvíli po něm, Olan už chodil trošku podivně a zpíval: „Óoo Pane, prosím dnes néé vlka!“ Po trošku zdlouhavém bloudění a mnoha telefonátech s Jankem jsme dorazili k letadlu. Hádejte, kde bylo… asi půl kilometru od novostavby, tam, kde v noci svítily světla, tam, kde jsme s Olanem mnohokrát procházeli okolo, kousek od místa, kde projížděl ten jeep s vojákem v plné polní. Ale na litování teď nebyl čas, museli jsme zachránit raněné! Byli tam tři – ošetření bylo poměrně snadné, Bety jsme zatím nechali na místě a šli jsme pouze s raněnými do nemocnice. Před námi na cestě ale stále šli dva vojáci, chtěli, abychom je následovali, měli nějaký plán. My se samozřejmě do kleští nechat sevřít nechtěli a tak jsme odbočili na louku a snažili se utéct. To nám ale bylo prd platný. Za chvíli za námi vyběhlo asi pět vojáků, střet byl nevyhnutelný. Sice jsme nebyli v kleštích, ale přesto pět z nás zabili. Olan, Vojťák a Pepa utekli s raněnými a my byli transportováni do internačního tábora (víza jsme samozřejmě už dávno neměli).
Internační tábor byla bouda. To je vše. Nepřipoutali nás a na hlídání tu nechali jednoho chlápka skoro bez šišek. Myslím, že jsme to všichni čekali trošku horší. Sotva jsme vlezli dovnitř, voják už křičel: „Hej, poďte sem někdo, skoro nemám šišky!“ Tak jsme se zeptali, jestli už můžeme zkusit utéct a voják odvětil: „Nojo, ale když nemáte žádný šišky…“. V tu chvíli Janek vytáhl s širokým úsměvem tři šišky z kapsy a útěk započal. Všichni jsme rychle vyběhli ven, bohužel Radima i Prkna sejmuli a opět zajali. Zbyli jsme tedy Janek, Hroch a já. „Už jsme to jen my tři, kamarádi!“ křičel Janek, když jsme vbíhali do lesa. Za námi byli slyšet vojáci a myslím, že za námi vyslali i auto.
Když jsme byli dost daleko, rozhodli jsme se, že ještě zkusíme ukořistit nějakou Betu. Bylo asi tak 15.00, ještě byl čas. Prolézali jsme opravdu mnoho lesů, abychom nebyli spatřeni, a unavení se plížili k vraku letadla. Nakonec to ale stejně dopadlo tak, že jsme se ztratili a pro Bety jsme museli vyběhnout vrchem, přímo, směrem od novostavby. Tam jsme se také potkali s Prknem, kterému se asi na třetí pokus podařilo utéct. Společně jsme tedy všichni čtyři zahájili útok. Nějakým způsobem jsme si proklestili bez újmy cestu až k Betám, po cestě jsme zabili pár vojáků.
Za chvíli se na nás ale vyvalila obrovská kupa vojáků a útěk naplno započal. Je zajímavé, jak vás taková událost nakopne. V tu chvíli mě už nic nebolelo a prostě jsem jenom utíkal, na zbytku nezáleželo. Skvělej pocit. Jednu Betu nesl sám Janek, kterému se podařilo utéct, protože se všechna pozornost soustředila na mě a Prkna, kteří jsme utíkali s jednou Betou potokem. Hroch nás kryl, ale ani to nám nakonec životy nezachránilo. Skončili jsme v internačním táboře, tentokrát u potoka.
A tady začíná jedna velmi zajímavá pasáž. Tihle vojáci byli fakt strašní… blbečci. Ve vězení nás věznili déle, než měli, protože jsme nechtěli odnést Bety. Prý za každé dvě, které odneseme nahoru, si jednu můžeme odnést na velvyslanectví (vojáci byli prostě líní si Bety odnosit na odvoz zpět sami). Nám bylo jasné, že teď už se to nedá stihnout, a tak jsme na tuhle nabídku nepřistoupili, ale oni do nás pořád ryli. „Nojo, Brňáci ty vole!“ Pak nás pustili s tím, že půjdeme rovnou dolů, korytem potoka, do nemocnice. Tak jsme šli, ale když jsme vylezli trošičku doprava, abychom obešli kládu, zase nás zabili.
Teď už jsme byli opravdu naštvaní. Hroch utekl, ve vězení jsme zbyli jen Prkno a já. A už zase valili: „Ty vole, vy ste všici velcí kámoši co vole? Kámoš vám vodešel!“ Bylo krásný jim to vrátit, když se pro nás Hroch vrátil, celou dobu na nás čekal. Po zbytek naší doby ve vězení jsme se to už snažili neřešit, spíš jsme se jim smáli. Prkno jednou vyběhl a po cestě sejmul jednoho vojáka, který nechápal, jak to dokázal. Ten výraz byl k nezaplacení.
Po čase nás pustili a tak jsme se vraceli k nemocnici. Cesta se zdála být nekonečná, nohy teď už pořádně bolely. Ale v nemocnici to už bylo úžasný. Hurá do suchého, teplé jídlo a přátelé okolo. Janek s pomocí zbytku Betu donesl a ranění se do nemocnice také úspěšně dostali. Atmosféra byla skvělá, náš tým čekal třetí místo. Jaké překvapení, když jsme skončili druzí! Dostali jsme úžasný frgál a společenskou hru, u které jsme spokojení postupně odpadali a usínali.
Příštího rána v neděli jsme posnídali buchty a ještě jeli do kostela, kde jsme část mše stihli. A pak zpět do Brna. A jaký tedy letošní HELP byl? Byl extrémní ve svém počasí, půlka týmů to vzdala a jen tři našly letadlo! Byl náročný jak fyzicky, tak i psychicky, byl o překonání sebe sama. Já jsem si ho opravdu užil a doufám, že za dva roky se sejdeme taky a zopakujeme si to. A tentokrát třeba i vyhrajeme. Díky celému Kerberu!

Tom Vaverka


Zpět na Akce

Sobota 19. 8. ’17
svátek slaví Ludvík

Sedmý citát
Skupina, Tým, Společenství

Honzova prezentace: Rovering (PPT)

„Sociogram“ roverské skupiny

Roverská Wiki

Kalendář

DiskusLog
přehled diskusí

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 1. prosince 2016 ve 23.33