Znak Junáka

91. roverský kmen střediska “Řehoře Mendla” Brno

Kerberos

Znak roverů

Úvod
O nás
Akce
Články
Citáty
Hry
Fotky
Odkazy


RSS kanál [?]
Přidej na Google.cz
Přidej na Seznam.cz


Valid HTML 4.01 Transitional

Motivace skautských vedoucích

Úvod pro čtenáře

V předkládaném textu naleznete informace o tom, jaké jsou možné motivační faktory skautských vedoucích, proč vlastně toto dobrovolnictví dělají/me. Text můžete číst jako část výzkumné zprávy nebo si můžete jen tak pro zábavu přečíst výroky respondentů, které jsou v textu uvedené kurzivou a které se nějak vztahují k danému tématu. Jména osob jsou změněna, až na jedno, což bylo vyloženě jeho přání. Mnohé věci Vám připadnou samozřejmé a možná mnohé ne. Třeba Vás text přivede k zamyšlení, proč to děláte vy, nebo skončíte s čtením v úvodu…

Vnější motivace ke skautingu

Děti a mládež mohou v dnešní době využít široké pole nabídek ve volném čase. Mezi těmito aktivitami hraje skauting v ČR velmi důležitou roli, a to jako jedna z největších dětských organizací. Ovlivnění výběru nabídky je určeno několika faktory. Tyto vnější motivy se však týkají členství v organizaci a pocházejí převážně od vnějšího prostředí a ne ze skautského hnutí.
„Přivedli mě vlastně rodiče“ (Patrik, 4. řádek přepsaného rozhovoru – dále jsou uváděna jen čísla řádků). „…vždycky se prostě najdou rodiče, kteří ve skautu vyrostli a budou tam chtít posílat svý děti“ (Osičková 16). „Rodiče se s vedoucíma znají třeba z kostela nebo z jiných akcí tady těch městských čtvrtí, protože pro ty rodiče je výhodný, prostě že ty svoje děti svěří těm lidem , které znají“ (Křečková 127–128).
Z velké části se na tomto vlivu, podle představ našich respondentů, podílí rodina, popřípadě komunita, ve které žijí. Jsou silným zdrojem prvotního seznámení a následného členství dětí v této organizaci. Pokud si do souvislostí dáme snahu o propagaci skautingu mezi mládeží a dětmi. Je viditelné, že by se neměla při propagaci opomíjet ani kategorie rodičů.

Vnější motivace k dobrovolnictví ve skautingu

Vnější motivy, které však v dospívání vedou mládež k dobrovolnictví v této organizaci, mají jinou povahu a vycházejí ze strany skautského hnutí.
„Mně to bylo navrhnuto, tak jsem to prostě přijmul. Ale, ale prostě byla to taková zajímavá nabídka, která tě i na něco může třeba připravit“ (Jirka 84, 87).
Tyto vnější motivy pro dobrovolníka jsou tak zřetelné v určitém „návrhu“ ze strany skautského hnutí (od konkrétního oddílu). Návrh je důležitou součástí vnějších vlivů, které podpoří možnost stát se dobrovolníkem. Potencionálnímu dobrovolníku je tak dáno najevo, že je o něj zájem a návrh se stává pro daného jedince něčím hodnotným.
„Nestávám se automaticky [vedoucím]. Já sem tak jako k tomu dospěl tím, že jsem prostě dobrej. Prostě tak nějak to na mě vyšlo a no odmlka prostě to tak je no“ (Patrik 7–8).
Uvědomují si, že dobrovolnictví ve formě „návrhu“/nabídky k vedení mládeže v rámci skautského hnutí není ničím automatickým, ale že jsou považováni ze strany těch, co jim toto nabízí, za schopné členy, kteří mají pro tuto činnost určité dispozice. Tato skutečnost je důležitým impulsem ze strany konkrétního oddílu v podpoře zájmu o dobrovolnictví. Nabídka sice vždy nemusí znamenat, že dotyčný se stane dobrovolníkem či bez ní to nejde, ale je bezesporu dílčím vnějším motivačním faktorem v celém procesu rozhodování se stát se dobrovolníkem ve skautingu.

Návrh, který je učiněn členu hnutí, může mít různé motivy. Vychází ze situace oddílů a jejich vedoucích. Velmi často hraje roli zachovat kontinuitu oddílu.
„Požádala nás, jestli teda, když už nevedeme na tom Starém Brně ty světlušky, tak jestli nechceme vést světlušky v jejich oddíle. A protože tam měla málo vedoucích“ (Křečková 21–23). „No a teďko tenhle rok už tak jenom zajedeme s klukama na nějakou akci, aby tam nemuseli ti vedoucí, kteří přes týden nevedou a nemají tolik času“ (Křečková 79–81).
„Mladší lidi jsme potřebovali, takže se je snažíme co nejvíc tolerovat a motivovat k tomu, aby nám neodešli, ale aby nám pomohli“ (Osičková 99–100).

Zachování výchovné činnosti je považováno současnými vůdci jako určitá povinnost, a proto mají potřebu oslovovat mladší členy či dokonce jiné vedoucí, aby přijali jejich nabídku k dobrovolnictví. Tyto motivy oslovení a návrhu členům hnutí k dobrovolnictví se jeví jako nedostatek vedoucích a snaha doplnit jejich počet, a tak jim pomoci při jejich dobrovolnictví.

Pro vnější pozorovatele skautingu je pozoruhodné, že nabídka/návrh k dobrovolnictví směřuje po většinou jen k vlastním členům v hnutí.
„To bylo asi tak, že jsem zbyl. Ne, byl jsem prostě na řadě a je to tak tři roky zpátky. Takže asi od čtrnácti jsem vedoucí. Nejdřív jsem byl členem a teď jsem vedoucí“ (Patrik 5–6).
V tomto se ukazuje, že skautské hnutí považuje za perspektivnější a rozumnější oslovovat k dobrovolnictví ty jedince, kteří prošli jejich systémem a jsou si vědomi skautských hodnot a norem. To, co mají ve svém dobrovolnictví dělat, je to, co oni sami zažili v hnutí jako členové (což na začátku dobrovolnictví může být něco kolem 8 let). Metody a principy skautské výchovy mohou tito dobrovolníci lépe praktikovat, protože je zažili přímo na sobě a jsou si vědomi často chyb, které by nechtěli opakovat. Ve skutečnosti ani ve svých oficiálních materiálech nemluví o dobrovolnictví a považují dobrovolnou službu ve výchově mládeže jako pokračování skautské výchovy, takovéto pojetí je přejímáno i respondenty.
„…z některých věcí se tady…, úplně se moc zveličujou, i když je to třeba prkotina, tak oni z toho udělají strašně velkou věc. Když něco provedeš třeba. Tak naštve…, mně to přijde hloupý od nich. Hmm, tak snažím se pak některých věcí vyvarovat, no a to je tak všechno“ (Jirka 50–55).
Tato skutečnost, že tito dobrovolníci si uvědomují chyby, které se dějí a které na nich byly spáchány, nemusí být známa těm, kteří je k vedení oslovili. Je však projevem důsledků toho, že dobrovolníky jsou bývalí členové hnutí, kterým záleží na tom, jakou podobu bude mít jejich výchovné působení. Jsou již nějak vnitřně motivováni, díky tomu, že byli členy hnutí. Tak se dostáváme k další důležité oblasti motivace dobrovolníků ve skautingu, kterou je vnitřní motivace a její faktory.

Vnitřní motivace skautských dobrovolníků na začátku jejich činnosti

Na začátku dobrovolné činnosti jsou členové hnutí osloveni a je jim dán určitý „návrh“ a jako členové hnutí mají k této nabídce tedy osobnější přístup.
„…tak chtěl jsem to svým způsobem dělat, měl jsem z toho jistý respekt, samozřejmě“ (Jirka 86). „…třeba do florbalu, tam jdu jenom když se mně chce, ale do skautu chodím vždycky, jelikož tam mám nějaký závazky asi ne. Vedu družinu“ (Jirka 173, 178).
„[proč to dělají] Jednak třeba proto, že jsou ze skautu, že v tom skautu třeba vyrostli a mají s tím co do činění“ (Osičková 103).
Z návrhu, který jim byl učiněn, mají určitý respekt, který je pro ně důležitý, sami si považují toho, že oni byli osloveni. Dobrovolník respektem dává najevo skutečnost, že hodnoty, ke kterým se jako člen vztahoval, nyní uznává a jsou pro něj důležité. Hodnoty, které mu byly překládány jako členovi hnutí, si sám pro sebe zvnitřnil a staly se jeho vnitřními hodnotami, a tedy můžou být i motivem k jeho dobrovolnictví ve skautingu, protože je sám vyznává. Díky členství ve skautském hnutí dochází k interiorizaci hodnot skautingu a vybudování kladného vztahu k hnutí. Stává se pro něho něčím víc než jen náplní volného času, je pro něj životním stylem, který lze přirovnat k řádu života.
„Já to nepovažuju jenom za nějakou zájmovou aktivitu, ale za něco takovýho trochu jako životní styl“ (Osičková 2–4). „Dává mi tu odpovědnost k tomu, co musím dělat. Musím někam přijít. Prostě řád života“ (Patrik 31–32).
Z pohledu možné kategorizace motivů bychom mohli tento faktor označit jako motivační faktor pramenící z etiky závazku a povinnosti. Ze skautského pohledu je důležité upozornit, že některé starší známé skautské osobnosti (Ing. Zdeněk Navrátil, Ladislav Rusek) skauting prezentují právě jako životní styl a přitom poukazují na skutečnost, že někteří členové, převážně mladší, tak skauting neberou a je to chyba. Přesto jejich interpretace, že skauting je životní styl, byla potvrzena našimi respondenty skrze jejich výroky.

Respekt z návrhu stát se skautským dobrovolníkem je součástí několika dalších vnitřních motivů, které nám ukazují přesnější vymezení chápání motivace dobrovolníků ve skautském prostředí a stojí na začátku jejich představ o dobrovolnictví. Na základě odpovědí na položenou otázku, čím je pro ně motivace ve skautingu.
„No tak jsem si říkal, že prostě je to moje možnost, aby ti kluci třeba nedopadli špatně. Udělat z nich něco víc, aby třeba nedopadli jako nějací kuřáci, a takoví ti“ (Jirka 71–72).
Asi to, že pro ty děcka [skautské vedoucí] chcou něco dělat, že být užiteční.
No, to je to správný slovo, chcou být užitečný“ (Jirka 97).

Povaha odpovědí na otázku směřuje k vymezení určitého pojetí motivace, jako utilitaristického pojetí. Ve svých stanoviscích zohledňují princip prospěšnosti a pozitivních očekávaných následků jejich konání. Jsou přesvědčeni, že prostřednictvím dobrovolnického jednání mohou přispět k něčemu pozitivnímu, být prospěšní v důsledcích toho, co dělají.

Dobrovolníci si vytváří určitou představu motivace, která je pro ně důležitá. Důsledkem toho je i skutečnost, že mají potřebu splácet dluh vůči svým bývalým vedoucím, odměnit se jim.
„No, ne protože já si říkám, že já jsem taky chodila do toho skautu spoustu let a taky ty holky mi věnovaly čas, takže teďko zase já věnuju čas jiným“ (Křečková 99–100). „Já jsem to dělala hlavně proto, že mě to bavilo a taky jsem jaksi se chtěla odměnit těm svým vedoucím, jakože oni nás taky vedli vlastně zadarmo“ (Křečková 69–71).
Zdá se že to, co jim bylo dáno, mají potřebu vrátit. Tato skutečnost připomíná princip sociální směny, který říká že lidské vztahy zůstávají stabilní, když odměny, které přinášejí jedincům, jsou v příznivém poměru k výdajům, přičemž směna musí probíhat ve vzájemně přijatelných kategoriích (Knobloch, 1999). Zde je tento princip uplatňován v průběhu delšího časového úseku. Dobrovolníci si uvědomí určitý dluh vůči svým bývalým vedoucím a chtějí jej splatit, a proto začnou jako dobrovolníci ve skautingu, což se stane jejich vnitřním motivačním faktorem.

Tyto výše pospané motivační faktory jsou záležitostí začátku dobrovolnictví a možnými důvody, proč se dobrovolníci rozhodnou k této činnosti ve skautingu. Další roli však hrají motivační faktory, které se přidruží k těmto motivům až při samotné dobrovolnické činnosti a jsou jejím výsledkem.

Ex post motivy v činnosti k dobrovolnictví

Jsou podobné vnitřním motivům, které nastoupí časem při praxi dobrovolnictví (dodatečně – proto „ex post“). Jejich zdrojem je samotná činnost dobrovolnictví a toho, co dobrovolníkovi přináší. Pokud by se dobrovolníkem nestal, nikdy by se u něj tyto motivační faktory neobjevily. Z toho vyplývá vzájemný vztah mezi činností a těmito motivy. Činnost ovlivňuje tyto ex post motivační faktory, které přitom zároveň dále motivují k činnosti. Jedná se o reciprocitu motivačních faktorů a dobrovolnické činnosti. V ex post motivačních faktorech se u dobrovolníků objevují dvě velké oblasti: první jsme pojmenovali „životní přínos“ a druhá je pojmenována „vztahy“. Jednotlivé oblasti dostanou jasnější rysy při jejich vymezování.

Motivace dobrovolnictví v průběhu činnosti
Ještě než se budeme zabývat samotnými oblastmi, podívejme se na to, jak je vnímána motivace dobrovolníka již v průběhu práce.
„To je strašně hrdá otázka. Tak. Mám z toho dobrý pocit. To je jak u psychologa“ (Patrik 34).
„Já myslím, že to je hrdost, nějaká určitá, jenomže to je takový, jakože dobrý, že máš někoho pod sebou“ (Patrik 26).
Pocit hrdosti se dostavuje až po začátku činnosti, odpovídá na otázku, jaký pocit vám dobrovolnictví přináší a zároveň je součástí odpovědi na otázku, co motivuje druhé (Patrik 26). Což je samo o sobě pozoruhodné, protože jde tak pro Patrika o možný implicitní motivační faktor. Patrik přiřazuje tento motivační faktor druhým dobrovolníkům, ale sám u sebe jej explicitně tak nevidí (jako motivaci), označuje jej pouze jako pocit z činnosti. To vede právě k interpretaci, že si možná není explicitně vědom své motivace hrdostí. Nezáleží však, zda je interpretace pravdivá ve smyslu, že si je této své motivace vědom či ne, ale že je to něco, co mu jeho činnost dobrovolníka dává, a proto ji také dělá. Jasněji řečeno: Nezáleží, zda si dobrovolník dokáže pojmenovat explicitně svůj vnitřní ex post motivační faktor nebo ne. Záleží jen na reálných důsledcích tohoto celého procesu, což se blíží pojetí důsledků Thomasova teorému (viz Závěr). Skutečnost, že někdy respondenti identifikovali u ostatních dobrovolníků jiné motivační faktory a u sebe ne, ale přitom je vyznávali ve své činnosti jako důležité, je poměrně zásadní a ukazuje na to, že mnohdy si dobrovolníci svých ex post motivačních faktorů nemusí být vědomi.
Pojetí hrdosti završuje určitou triádu motivačních faktorů: návrh stát se dobrovolníkem (vnější motiv) – respekt z návrhu (vnitřní motiv) – hrdost ze zvládnutí návrhu (ex post motiv). Dostavuje se až po započetí činnosti. Vedle tohoto zvládnutí nabídky zde vyvstávají další ex post motivační faktory, které jsou již samotným výsledkem dobrovolnické činnosti. Ve shodě s výše pojmenovaným principem utilitarismu a principem sociální směny pak bude existovat rovnice mezi tím, že budu hrdý tím více, čím budu déle a více dělat činnost pro dobrovolnictví. Tento pocit hrdosti je v obecnější rovině dobrým pocitem z činnosti dobrovolníka, který mu činnost přináší pro jeho život. Jako ilustraci lze uvést tyto úryvky:
„No to je to nejlepší, co je. Občas si říkám, že su fakt blbá, proč radši nechodím do práce, ale myslím si, že všechen čas, kterej strávíš nad takovejhlema věcma, nebo nad takovýma činnostma, tak to toho člověka nějakým způsobem utváří. Jednak nejenom já něco dělám pro druhý, ale mám z toho dobrej pocit“ (Osičková 139–141). „…no pocit je to určitě dobrý. Já jsem to dělala hlavně protože mě to bavilo“ (Křečková 69).

Životní přínos
Jako důležitým faktorem, který se jeví jako motivující dobrovolníky, je to, co jim činnost přináší a o co je obohacuje v jejich životě. Tato škála životního přínosu je široká paleta od dobrého pocitu, přes životní řád, životní styl, až po dovednosti a konkrétní zkušenosti. Díky tomu si obohacují svůj život o nové věci, které mohou využívat i mimo oblast dobrovolnictví.
„Dává mi to taky ty zkušenosti s dětma, který jsou k nezaplacení a teďka to vidím na praxích prostě ve všem okolo sebe hlavně v té práci. Třeba mám velkej zásobník her, znám spoustu her, vím jak některý děti na co reagujou. Je to přesně ten věk, kterej já budu jednou učit a prostě už jsem připravena tak nějak do praxe“ (Osičková 46–49).
„No takže to znamená pro mě náplň mého volného času, kamarády a spoustu dovedností a znalostí, které se mi budou v životě hodit“ (Patrik 9).
„Zážitky, zkušenosti a různý takový věci. Bych je tady vyjmenovával strašně dlouho. [například] Sem viděl, jak dokáži zvládnout situaci, mě to totiž nijak nerozhodilo“ (Jirka 153, 162).
Otázka, kterou si člověk pokládá, je, jaké reálné důsledky mají tyto mnohdy obecné projevy jako: „přináší mně to zkušenosti, dovednosti…“. Je zde však důležitý faktor, který může zastřešit tyto obecné kategorie, je jím osobnostní rozvoj. Přesněji řečeno chápání osobnostního rozvoje respondenty jako zdroje základní motivace v životě. Osobnostní rozvoj je chápán jako hodnota, která dopomáhá člověku k jeho realizaci ve světě a vytváří smysluplnost života respondentů. Ve výpovědích respondentů můžeme tuto myšlenku osobnostního růstu najít více či méně zřetelně:
„mě motivuje takovej ten postupnej…, jako že člověk vypracovává, takový to, že něco trochu dokázal svým způsobem. Že prvně byl takový malinkatý vlčátko, pak skautík, pak složil slib samozřejmě, pak teďka jsem byl podrádce chvilu a teď su rádce a Bůh ví co budu za chvílu“ (Jirka 110–113).
„Pro mě je to něco takového, dá se říct, základ do života, připravuje mě to na život, získávám různé zkušenosti, ať už při práci s dětmi“ (Jirka 2).
„protože studuji pedagogickou školu a chci být učitelka, tak je to pro mě moc důležitý, protože to v tom skautu můžu aj využít, jako v té práci s dětma se vždycky najdu. Je to pro mě vlastně i cesta osobního růstu a jednak směrování k mé budoucí profesi“ (Osičková 41 43).

Vztahy
Druhou oblastí ex post motivů jsou vztahy. Vztahy jako důležitá hodnota, která vzniká činností v oddíle, mezi vrstevníky ve formě přátelství, vztahy mezi dobrovolníkem jako vedoucími a svěřenými dětmi.
„Skauting mi dává kamarády a to už jako od dětství“ (Osičková 45).
„Potom mi dal skaut taky spoustu kamarádů, to už jsem vlastně říkala, protože jsem tam vlastně celou dobu vyrůstala“ (Křečková 90–91).
Tato jednoduchá prohlášení však mají hlubší kontext, který je pro samotné dobrovolníky významný v tom smyslu, že jim tyto vztahy poskytují oporu v jejich životě. Jedná se o oporu, kterou jim poskytují vztahy mezi jejich skautskými vrstevníky dobrovolníky.
„A vlastně vůbec nevím, co bych dělal, kdybych nechodil do skautu. Bych asi sportoval, ale nudil se asi. Tady [ve skautu] můžu s klukama vyjet někam pryč, jen si lehnout někde a nikdo mně nemusí říkat, co mám dělat“ (Patrik 27–28).
„Já jsem ráda, že během posledního roku jsme v tom vedení většinou všichni stejně staří, takže je spíš beru jako kamarády. Jednak kvůli té věkové kategorii, ale spíš že se známe třeba ze školy, ze spolča, z kostela a tak“ (Osičková 86–88).
Důležitost vrstevnických vztahů je v období adolescence a ranné dospělosti důležitým faktorem, který pomáhá při rozvoji člověka jako plnohodnotné bytosti (Přadka, 1998). Navázání těchto vztahů je pak silným motivem dobrovolníka, proč zůstat v určité skupině.
“…zájem něco dělat a to mě motivuje tam zůstávat, že prostě vidím zájem od těčh vedoucích a vidím že ty děcka to tam baví“ (Osičková 132–133).
Míra intenzity kladných vztahů v prostředí je pak důležitá pro samotnou činnost a společná činnost, při které dochází k vzájemné pozitivní interakci a naopak podporuje vztahy jako motivační faktor.
„Takže já si myslím, že je to aj důležitý, aby ti lidi se brali jako kamarádi, jako jeden tým. Takže to není jenom o tom, že jsme tam nějaký vedoucí vedle sebe, ale snažíme se být nějakej tým a dobrej kolektiv“ (Osičková 92–94).
„…tam [se] nadchla pro to vedení světlušek, protože viděla, jakej jsme kolektiv. Ona už prý o vedení světlušek uvažovala, ale když viděla, jakej jsme kolektiv, tak se nás bála, ale když poznala, jaký jsme, tak byla ráda a do vedení s námi chodit bude“ (Osičková 105–108).
Význam těchto vztahů mezi dobrovolníky má nejen dopad na ně samotné a jejich setrvání, ale vytváří pozitivní atmosféru, která má kladný dopad na jejich činnost. Pokud jsou mezi dobrovolníky (vedoucími) vidět přátelské vztahy, má to vliv na jejich svěřené děti a dává jim to tak příklad, jak se mají chovat mezi sebou.

Změna motivace v čase

Jak bylo naznačeno, během činnosti dochází k vzájemnému ovlivňování ex post motivačních faktorů a dobrovolnické činnosti. Během dobrovolnictví tedy může docházet k vzájemnému střídání motivačních faktorů. S ním se v čase vyvíjí i intenzita motivačních faktorů. Ex post motivační faktory tak závisí na hodnotové orientaci, souvisí s potřebami jedince, přesvědčením,
„motivuje tě to třeba, že ten tým vedoucích se proměňuje k lepšímu, že mají zájem něco dělat a to mě motivuje tam zůstávat, že prostě vidím zájem od těch vedoucích a vidím, že ty děcka to tam baví“ (Osičková 132–133).
„myslím, že ten vývoj nastal, že sem se musel osamostatnit a rozhodovat se podle svýho“ (Patrik 25).
„Určitě… ze začátku jsem byla nadšená, pak už míň, pak už se to změnilo. No tak asi protože už jsem cítila tu zodpovědnost, takže sem na ty děcka byla přísnější, už jsem jim nedovolila tolik věcí. A pak už jsem na to neměla tolik čas, hlavně teda vymýšlet dokonale ten program a vyhledávat furt nějaké novinky a hry. No a celkově to nadšení ze začátku, jak mě strašně bavilo bylo najednou… tak nějak… míň“ (Křečková 104–110).
Kromě ex post motivačních faktorů mohou intenzitu motivace ovlivnit i vnější faktory, které ovlivňují činnost dobrovolníka. V důsledku to může znamenat až ukončení dobrovolnictví nebo jeho omezení.
„Svou činnost jsem ukončila zejména proto, že je tam dostatek nových mladších vedoucích, kteří jsou nadšenější pro práci s malýma dětma a taky protože mám poslední rok školy a musím se věnovat své diplomové práci a přípravě na budoucí povolání“ (Křečková 28–30).
Při nedostatečném zpětném upevňování ex post motivů a při výskytu proměnných, jako je nárůst časové náročnosti, opuštění nadšení, nárůst povinností, dochází ke ztrátě motivace činnosti a vzniká prostor pro odchod z dobrovolnictví v práci s dětmi ve skautingu.

Závěr

Z našeho výzkumu zabývajícího se otázkou, jaké jsou motivační faktory vedoucích ve skautských oddílech k jejich dobrovolné činnosti s dětmi, se nám podařilo dojít k následujícím výsledkům. Činnost dobrovolnictví ve skautingu je podmíněna několika motivačními faktory. Jedněmi z prvních jsou vnější motivační faktory, jejichž ústředním pojmem je „nabídka“ dobrovolnictví pro členy hnutí. Z pohledu toho, že tato nabídka je směřována členům hnutí, dochází k tomu, že ji dokáží patřičně ocenit a budí u nich určitý respekt, a proto se pro ně stává motivačním faktorem. Budoucí dobrovolníci mají tak pocit: „byl jsem osloven, protože jsem dobrý“. S nabídkou k dobrovolné činnosti a považování si této nabídky k motivaci přibývají další motivační činitelé, kterými jsou vnitřní motivy dobrovolníků. Mezi nimi lze vypozorovat vnitřní závazek „být prospěšní“ v tom, co dělají a chtějí tak splatit určitý dluh, který cítí, že mají vůči svým bývalým (či stálým) vedoucím – princip sociální směny. Tyto motivační faktory tak stojí na začátku jejich činnosti, a v průběhu jejich činnosti se pak přidávají dodatečně další motivační faktory. Dodatečně, proto byly nazvány „ex post“. Vznikají až při činnosti a následně jsou v reciprokém vztahu mezi činností a vnitřní motivací. Ovlivňují činnost a činnost ovlivňuje je. Jako nejvíce dominantní se jeví následující dvě oblasti v ex post motivačních faktorech. Jsou jimi životní přínos a vztahy. Životní přínos tvoří získání určitých zkušeností, dovedností, či dokonce určitého řádu života díky dobrovolnické činnosti, kterou provádějí. To vede dobrovolníky k chápání této dobrovolné práce, jako osobnostního růstu. Dobrovolná práce je něco, co jim tuto skutečnost umožňuje. Druhou oblastí jsou vztahy. Vztahy ve smyslu pozitivní hodnoty se ukazují být důležitým produktem činnosti, který motivuje skupinu dobrovolných pracovníků ve skautingu v jejich výchově dětí. Jsou chápány jako hodnota, která ovlivňuje celou kvalitu činnosti. Ex post motivační faktory mnohdy nemusí být explicitně pojmenovány dobrovolníky jako jejich motivační faktory, přesto lze z rozhovorů vypozorovat jejich dopad na celou jejich práci. Dostáváme se tak k tomu, že jsou důležité důsledky ex post motivů a ne, zda je dobrovolníci považují za motivy. Toto pojetí pak připomíná známý Thomasův teorém, který říká: „Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích.“ Motivační faktory působící na dobrovolníky se tak mohou proměňovat v závislosti na reálnosti situace a záleží na proměnách hodnot, přesvědčení dobrovolníků a okolních vlivů (vnějších faktorů), které působí na dobrovolníky. Tak může dojít až k ukončení dobrovolnictví.

Literatura:
KNOBLOCH. F. KNOBLOCHOVÁ. J., Integrovaná psychoterapie v akci. Praha: Grada. 1999.
PŘADKA. M., KNOTOVÁ. D. FALTÝSKOVÁ. J. Kapitoly ze sociální pedagogiky. Brno: MU, 1998. ISBN 80–210–1946–8.

Poznámka:
Abych nezapomněl úplně na metodologii, tak text je výsledkem předmětu KVALITATIVNÍ VÝZKUM a byl zpracován výzkumným týmem ve složení Bc. Lucie Bukáčková, Bc. Heda Hartlová, Bc. Marie Kovářová, Bc. Jan Nehyba. Dva z výzkumníků byli a jsou skauty a dva nejsou. To mimo jiné zajišťovalo jistou objektivitu při interpretaci výsledků kvalitativního výzkumu. Hodnocení bylo provedeno Mgr. Klárou Šeďovou, Ph.D. a ohodnoceno známkou „B“. Za výzkumný design byla zvolena část zakotvené teorie (polostrukturovaný rozhovor, následný přepis rozhovorů, otevřené kódování, vytvoření analytické kostry příběhu výzkumu, …).


Diskuse k tématu (celkem dva příspěvky):

Jméno:  Text: 

Radil [30. 1. 2008]: Dočetl jsem to až do konce. Je to dobra prace. Mozna bych vsak dodal, ze se zabyva pouze tou skupinou motivace, kterou bych nazval zdravou. Jsou vsak ale i nezdrave motivace a obavam se, ze pomer mezi zdrave motivovanymi a temi ostatnimi neni zdaleka 99:1. Myslim, ze uz pri premysleni vudce oddilu, koho oslovit k vysi odpovednosti, by mela byt dukladne zvazena zkusenost s dotycnym. Bohuzel ale, situace v rade oddilu je takova, ze na vedeni zustava „kdo zbyde“ nebo „kdo je vubec ochoten“. Pak neni velky prostor k uvaham, kdo by byl skutecne vhodny…

Vojťák [3. 2. 2008]: Pokus


Zpět na Články

Pátek 23. 6. 2017
svátek slaví Zdeňka

Sedmý citát
Skupina, Tým, Společenství

Honzova prezentace: Rovering (PPT)

„Sociogram“ roverské skupiny

Roverská Wiki

Kalendář

DiskusLog
přehled diskusí

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 1. prosince 2016 ve 23.33