Znak Junáka

91. roverský kmen střediska “Řehoře Mendla” Brno

Kerberos

Znak roverů

Úvod
O nás
Akce
Články
Citáty
Hry
Fotky
Odkazy


RSS kanál [?]
Přidej na Google.cz
Přidej na Seznam.cz


Valid HTML 4.01 Transitional

Touha a povinnost: odpovědnost ke skautskému slibu

Jeden příběh na začátek

Touha a Povinnost žily odjakživa spolu. Chodily světem a setkávaly se s lidmi, koho potkaly, u toho vždy zůstaly. Jak šel čas, a ony obě sestry spolu chodily již dlouho a oslovily mnoho lidí, tak Povinnost si začala klást otázku: „Proč bych se měla dělit o lidi se svojí sestrou Touhou? Vždyť bych je mohla mít jenom pro sebe“. A tak opustila Touhu a začala světem chodit sama. Touha zajásala a řekla si: „Když budu bez Povinnosti, můžu lidem nabídnout daleko víc, už mě nebude nic omezovat“. A tak každá ze sester chodila světem sama… Ani jedna si žádné změny nevšimla. Ale za to lidé ano… Ti, kteří potkali Touhu, byli nejdříve plni elánu, síly do života a objevovali nejrůznější zážitky, lidé si však začali postupně užívat a nestarat se o svět, okolí a nakonec ani o sebe. Ti, kteří ji potkali, žádali stále více a více a nikdy nebyli spokojeni, a tak Touhu přejmenovali na Žádostivost. Mezi tím Povinnost chodila světem a zmocňovala se lidí, aby je měla jen pro sebe. Byli celí její. Stali se jejími otroky a lidé si toho nevšimli, žili pod ní, poslouchali ji, pracovali a umírali svázáni Povinností. A tak si ani lidé a ani Povinnost nevšimla, že se stala otroctvím.
I jednou jeden spisovatel napsal povídku v rámci své velké knihy, že Ježíš Kristus přišel někam do španělského města (myslím, že se jmenovalo Sevilla). V něm žil jeden mocný starý kardinál a ten Ježíše v jedné noci poznal. Jak jej uviděl, hned jej dal pro jistotu zavřít. V noci pak za ním potajmu šel a vedl k němu monolog: „Copak si myslíš, že tady někdo stojí o tu tvoji svobodu? Jen se podívej, jak jsou Ti lidé spokojeni. Jsou šťastni v této nesvobodě poslušnosti, kterou jim zajišťuji“. Ježíš jej jen políbil a starý Kardinál něco zamručel a propustil ho se slovy: „Jdi a už se nevracej“.
Ano ten kardinál byla sama Povinnost bez Touhy a lásky a Ježíš byl ten, který měl v sobě Touhu k svobodě, lásce, ale nevnucoval ji, byl poslušný, zavázán Povinností, že dal lidem svobodu a tak mají na výběr…
Ten spisovatel si uvědomil tu onu dávnou děsivou příhodu, že kdysi se Touha a Povinnost rozešly a již nikdo je nikdy nesvedl dohromady. A od té doby kráčí světem jako dvě esence, které se nedokáží potkat.
Touha a Povinnost mají mnoho bratrů, sester a dětí, které Bůh Slova stvořil. A kdo ví, kdo byl první. Snad Láska a Pravda, ty byly prvorozené a možná až k nim sahá ta roztržka. Láska sebou vzala své děti milosrdenství, odpuštění, touhu, svobodu zatímco sestra Pravda sebou vzala spravedlnost, povinnost, poslušnost a kázeň,…

Láska a Pravda

Ne nadarmo máme ve svém slibu Lásku a Pravdu. Pominu historický fakt, jak se to stalo, který byl na sněmu v roce 1992 pro některé spíše tím co Junák (nebo tehdy i skauting?) rozdělovalo. Nebo vlastně nepominu, protože tento samotný historický fakt je vlastně dokladem toho, jak se zase jednou Láska rozešla s Pravdou.
Láska stěží existuje bez Pravdy a Pravda sotva existuje bez Lásky. L. N. Tolstoj to vyjádřil jasně: „Čím blíže jsou lidé pravdě, tím jsou snášenlivější vůči cizím omylům. A opačně“. Umírněný postmodernista či perspektivista by řekl: „Čím jsou lidé blíže k Pravdě, tím jsou snášelivější k pravdám druhým“. (Malé a velké písmeno u pravdy má svůj význam). A po této větě koho vlastně zajímá, jestli by to řekl postmodernista nebo perspektivista…

Protiklad touhy a povinnosti?

Svět je propletený protiklady, antinomiemi, rozpory a nutno dodat, že to není jen svět, ale je to i samotný člověk, který je mnohdy vnitřně rozdělen. Velice často se stává, že člověk rád zapomíná na jednu ze stran polarit, které v sobě má a jednu více velebí a druhou co nejvíce popírá. (Podrobněji například viz Zinker, 2004, Mackewn, 2004). V případě povinnosti je dost časté, že se tak nějak zapomíná na touhu.
Co ty dvě slova mají společného? Jsou to opravdu protiklady? Pokud se podíváme na dějiny etiky, tak z jistého úhlu pohledu by se mohly jevit jako oscilace kolem konceptu povinnosti a jeho odmítnutím. Pojetí povinnosti, jako toho, co určuje, co je morálně správné nejvýrazněji předestřel Kant. A jak to v dějinách filozofie bývá, po něm přišla jeho kritika. Kritika novověkých filozofů zaměřená na Kantovo pojetí povinnosti a po nich se zase jiní začali k povinnosti vracet. Než bychom se zabývali konkrétně dějinami etiky, podívejme se na nedávnou minulost a současnost, jak se tyto proudy promítají v dnešním světě. Vzpomeňme třeba na název knihy, která mluví za všechny ostatní: Soumrak povinnosti od G. Lipovetského, 1999 nebo kritiku povinnosti, kterou provádí A. MacIntyre, 2004 v knize Ztráta ctnosti. Na druhé straně najdeme, ale i autory, kteří obnovují koncept povinnosti jako je E. Tugendhat, 2004 ve svých Přednáškách z etiky nebo H. Jonas, 1997 ve své knize Princip odpovědnosti. Mají pravdu ti nebo ti?
Jedním z nejvíce vyostřených sporů je vztah mezi hédonismem a moralismem. Na hédonismu je vidět, že touha se změnila v žádostivost, o které Jan Pavel II. říká, že nemůže být nikdy ukojena (Jan Pavel II, 2005). A na druhé straně moralismem, který mění lidi v otroky. Jak na to namátkou poukazuje např. N. Berďajev, 1997 nebo J. Fletcher, 2009.
Můžeme vést debaty, diskuze, argumentace nebo se dokonce hádat, kteří mají pravdu a kteří ne. Nebo taky můžeme překročit tento rozpor, a pokusit se sjednotit touhu a povinnost, lásku a pravdu, tak jak to máme ve slibu.

Chtění a „musení“

Jak to ale prakticky provést? A. Beck, 2005 a A. Ellis, 2005 zakladatelé moderní kognitivně racionální psychoterapie pojednávají o zajímavém fenoménu „musení“ a „chtění“. (Pro naši potřebu snad můžeme poukázat, že „musení“ má vztah k povinnosti a chtění k touze). Ve zkratce píší o tom, že pokud jedinec má v sobě jen přesvědčení, že „musí“, pak jej to vede na scestí a do psychických problémů (deprese a neurózy). Jako příklady takovýchto iracionálních přesvědčeních, jak jim říkají, uvádí:
„Musím podávat vynikající výkony a získat uznání důležitých lidí, jinak jsem neschopný člověk!“
„Moje životní poměry musí být takové, abych dostal všechno, co chci, a abych nestrádal, jinak je život nesnesitelný a já nemohu být šťastný!“
„Abych byl šťastný, musí mě mít druzí lidé rádi.“ „Pokud se mnou někdo nesouhlasí, znamená to, že mě nemá rád.
Měl bych (musím) být nejlepší v tom, co dělám.“
Za zdravá přesvědčením pokládají, když „musení“ je podloženo „chtěním“. „Musím se učit, protože chci být dobrým člověkem.“ „Musím dodržovat slib, protože chci být dobrým skautem.“ A podobně. „Musení“ je tak podloženo „chtěním“. Chtění je v tomto smyslu něco, jako motivací, hybnou silou onoho „musení“. Barbaras, 2005 uvádí, že Patočka právě takto vnímá touhu, jako určitou hybnou sílu. Mluví o touze jako o samopohybu duše. „Chtění, touha“ je tak pohybem duše, která vede k „musení“, tedy povinnosti. A jsme zase na začátku Touha je motorem povinnosti, ale bez povinnosti by touha zvlčila a stala by se z ní bezuzdná žádostivost. Bez touhy by se povinnost stala otroctvím.
Pokud je tedy slib (jako akt závazku na celý život) vnímán jako povinnost bez motoru touhy, může se stát velkým nebezpečím pro jedince, který tento slib slíbil. Buď jej bude trápit a vytvářet v něm pocity viny nebo se od něj odkloní a nebude slib brát vážně. Jak uvádí J. Lacroix, 1970, str. 62: „Kdybychom chtěli utvářet přirozenost jenom tím, že bychom pouze vnějším způsobem vštípili mravní zásady, udělali bychom z člověka otroka nebo revoltující živel.“

Uvědomění si odpovědnosti

Otázkou je jak ale skautky a skauty přivést k touze po slibu? Jak probudit touhu po povinnosti?
Asi to nelze přikázat. Rozpoutání ohně touhy je otázkou svobodné volby. Pomoci tomu můžeme tím, že sami dokážeme hořet a zapalovat skrze osobní příklad, slova, činy, prožitky… Všechny tyto nástroje vedou k radosti ze společné práce, skautování, ale toto vše je jen inspirace, kterou může vůdce podat, konečné rozhodnutí je na skautce nebo skautovi. Zda on se nechá zapálit, je to tak svobodným aktem rozhodnutí skautky nebo skauta. Jsme předurčeni ke svobodě. Nelze nevolit. Jsme tak v důsledku těchto myšlenek odsouzeni k tomu, čemu se říká odpovědnost. Uvědomění si odpovědnosti je důležitou součástí skautské výchovy, které je tím oním „necháním se zapálit“. Mnoho problémů doby pramení z toho, že si lidé nechtějí přiznat, že jsou odpovědni za svoji volbu a nedokáží dohlédnout důsledky a než aby volili jednu cestu, tak volí mnoho cest bez odpovědnosti. Chtějí jako praví konzumní konzumenti jen povrchně spásávat vše v domnění, že tak dojdou uspokojující hédonistické spásy (Zde je opět vidět opomenutí jedné strany protikladu, tentokráte povinnosti a odpovědnosti za svůj život ve společnosti).
Rozžehnutí touhy je tak cestou uvědomění si toho, že jsme odpovědni za svá rozhodnutí, a za to co v životě uděláme. Uvědomění si důsledků svého konání nebo nekonání. A my jsme ti, kteří mají ty, které vychováváme dovést k takovémuto uvědomění. R. Dreikurs (1997) tento princip využívá ve výchově a pojmenovává jej jako zákon přirozeného důsledků/logických důsledků. Vede děti k tomu, aby byly odpovědné za to, co udělají a nevymýšlí jim jiné „umělé tresty“. „Ublížil jsi někomu, tak zjednej nápravu a ne udělej si dvacet kliků“. Uvědom si, co jsi udělal špatně a ne přehluš svoji chybu trestem.
Pokud si člověk bude plně vědom své odpovědnosti vůči sobě, druhým, Bohu/Hodnotám vyšším než materiálním, pak může uzřít hodnotu toho, co slibuje. Slib je tak závazek, který člověk skládá všem třem principům. Závazek sobě, skautskému společenství a Bohu.
Důležité je si uvědomit, že člověk není odpovědný za druhé, za Boha, ale je odpovědný vůči druhým, vůči Bohu. Je odpovědný za svá rozhodnutí, která udělá ve vztahu k druhým, ve vztahu k Bohu. Mnoho lidí nedokáže rozlišovat koho je čí odpovědnost a přebírá odpovědnost za druhé, a ta jej pak ničí. Děti vede k nesamostatnosti. Dokonce přebírá někdy odpovědnost za Boha, například tím, že říká: Já vím, jak Bůh vypadá, Boží přízeň si musím tvrdě zasloužit, a hlavně: nic se nepromíjí!

Poznámka pod čarou: Hranice odpovědnosti
Kam až však tato odpovědnost sahá? Gestaltterapie (Zinker, 2004, Mackewn, 2004) a H. Jonas v Principu odpovědnosti (1997) poukazují na to, že člověk je odpovědný za svá rozhodnutí, je odpovědný za to, co je jeho, ale ne za rozhodnutí někoho druhého. Třeba za svůj akt slibu, ale ne za akt slibu druhého. Je to ale tak? Podle Jonase (1997, str. 33) má člověk „jednat tak, aby účinky jeho jednání byly slučitelné s pokračováním vpravdě lidského života na Zemi“. Pokud to, co udělal, samo o sobě spustí něco špatného, je za to taky dál člověk odpovědný? Osvobodí-li například člověka ze zajetí a on se ukáže jako zloděj a okrade někoho, je za to zodpovědný? Nebo jsme odpovědní za to, že když koupíme nějaký výrobek, tak podpoříme morálně pochybnou práci dětí v Číně? Nebo jsme zodpovědní jen za akt koupě a dál naše odpovědnost nesahá? Možná se odpovědnost s velikostí kauzálního řetězce událostí zmenšuje, protože nevíme, co do situací v tomto řetězci ještě dalšího vstupuje (překupníci, potřeba se uživit,…), ale nějaká tam je. Za co všechno máme učit děti, aby byly zodpovědné? Za celou přírodu, za celu společnost? V prvé řadě, aby byly odpovědné za sebe. Pokud zvládnou tento první krok, je na každém z nich, aby pátraly, vůči čemu dalšímu jsou ještě ve svém životě odpovědné a do jaké míry… vůči druhým, vůči Bohu…
V každém případě je důležité, abychom dokázali rozlišovat, za co jsme odpovědní a za co ne a vedli k tomu ty, co vychováváme. Jedině to nám pak může pomoci při rozlišování toho co je naší faktickou vinou a co je pocitem viny, jak uvádí M. Buber (Němec, 1992). Pak můžeme dodržovat slib, který jsme slíbili, aniž by nás moralizoval, vyvolával pocity viny a podobně. Pak pro nás může být hodnotný nástroj našeho života, který nás dovede ke Světlu Světa a k hlubšímu prožívání lidství, jak píše L. Rusek (2008).

Jan

Převzato z webu: Význam skautského slibu

Literatura:

BARBARAS, Renaud; FULKA, Josef. Touha a odstup: (úvod do fenomenologie vnímání). Vyd. 1. Praha : Oikoymenh, 2005. 183 s. ISBN 8072981374.
BECK, Aaron T. Kognitivní terapie a emoční poruchy. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 250 s. ISBN 8073670321.
BERDJAJEV, Nikolaj Aleksandrovič; KRANÁT, Jan; MESNJANKINA, Irina. O otroctví a svobodě člověka: pokus o personalistickou filosofii. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 1997. 214 s. ISBN 808600550X.
DREIKURS, Rudolf. Logické dôsledky: praktická príručka ako učiť deti a dospievajúcu mládež zodpovednému správaniu. Nové Zámky: Psychprof, spol. s.r.o., 1997. 171 s. ISBN: 80–967148–7–2.
ELLIS, Albert; MACLAREN, Catharine; MÜLLER, Ivo. Racionálně emoční behaviorální terapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 135 s. ISBN 807178947X
FLETCHER, Joseph F; ZÁMEČNÍK, Jan. Situační etika: nová morálka. 1. vyd. Praha : Kalich, 2009. 247 s. ISBN 9788070171264.
JONAS, Hans; HORYNA, Břetislav; BÍGL, Zdeněk. Princip odpovědnosti: pokus o etiku pro technologickou civilizaci. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997. 318 s. ISBN 8086005062.
LACROIX, Jean; DVOŘÁKOVÁ, Věra; BERAN, Jiří. Smysl člověka. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1970. 254 s.
LIPOVETSKY, Gilles; POKORNÝ, Martin; BLÁHOVÁ, Alena. Soumrak povinnosti: bezbolestná etika nových demokratických časů. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1999. 311 s. ISBN 8072600087.
MACINTYRE, Alasdair; SADÍLKOVÁ, Pavla; HOFFMAN, David. Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2004. 332 s. ISBN 8072980823.
MACKEWN, Jennifer; ŠTĚPO, Jiří. Gestalt psychoterapie: moderní holistický přístup k psychoterapii. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. 262 s. ISBN 8071789224.
PAVEL, Jan. Teologie těla: katecheze Jana Pavla II. o lidské lásce podle Božího plánu. 3. rozš. vyd. Praha: Paulíny, 2006. 599 s. ISBN 8086025993.
NĚMEC, Jiří. Bolest a naděje: deset esejů o osobním zrání. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 1992. 269 s. ISBN 8070210567.
RUSEK, Ladislav. Naplnění života: (skautská seberealizace). Vyd. 1. Praha: Ekumenická lesní škola, 2008. 48 s. ISBN: 978–80–254–3238–9.
TUGENDHAT, Ernst; MOURAL, Josef. Přednášky o etice. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2004. 311 s. ISBN 8072980866.
ZINKER, Joseph C. Tvůrčí proces v Gestalt terapii. 1. vyd. Brno: ERA, 2004. 235 s. ISBN 8086517934.


Zpět na Články

Středa 13. 12. ’17
svátek slaví Lucie

Sedmý citát
Skupina, Tým, Společenství

Honzova prezentace: Rovering (PPT)

„Sociogram“ roverské skupiny

Roverská Wiki

Kalendář

DiskusLog
přehled diskusí

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 1. prosince 2016 ve 23.33